Antikvariat Bastion facebook
AntikvariatCZ Google+
Najdete nás na Facebooku
Novinky

V sekci "VÝSTAVY" nová výstava: 

Václav Trajer - Mezi pohůnky

kliknutím přejděte = VÝSTAVA =  


Do sekce "TEXTY KE STAŽENÍ" byla přidána kniha:

Josef Švehla: Kozí Hradek

kliknutím přejděte
= KNIHA KE STAŽENÍ =

Odkazy

Ikona, teologie v obraze

O  PUTOVNÍ  VÝSTAVĚ  IKON
současných ikonopisců žijících v Čechách a na Moravě

Průvodní slovo arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska Kryštofa

Putovní výstava prací ikonopisců žijících v Čechách a na Moravě otevírá cestu k hlubšímu poznání pravoslavné duchovnosti. Ikona je totiž neodmyslitelným průvodcem v životě pravoslavných křesťanů. V každém pravoslavném příbytku bývá pro ikony vyhrazené čestné místo na jeho východní stěně (většinou). První ikony dostávají věřící při svatém křtu a poslední se jim kladou do rakve,aby je provázely na místo posledního odpočinutí.
    Ikony Pána Ježíše Krista, přesvaté Bohorodice a světců byly v církvi užívané od nepaměti. Ikonu jako součást duchovního života přinesli našim předkům v 9.století svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj.
    Umění psát ikony se začalo u nás rodit spolu s obnovením a ustanovením místní pravoslavné církve na počátku 20.století. Nejznámějším ikonopiscem byl stavitel chrámů, otec archimandrita Andrej Kolomacký. Jeho ikony tvoří součást interiérů téměř všech chrámů postavených do poloviny minulého století na Slovensku i na Moravě. Otec Andrej psal ikony také pro nově získané pravoslavné chrámy po druhé světové válce v Čechách (pozn. v pravoslavném chrámu Povýšení sv. Kříže – původně špitální kapli sv. Alžběty – na Špitálském náměstí v Táboře se nachází jím zhotovený ikonostas).
    Pro účely domácí modlitby dlouhou dobu v naší církvi převládalo užívání reprodukcí ikon zhotovených různou technikou. Díky oživení zájmu o psané ikony vyrostla u nás nová generace ikonopisců. Jejich tvorba nás seznamuje se všemi hlavními proudy současného ikonopisectví. Aby se s výsledky jejich práce mohli seznámit všichni naši věřící,ale i ostatní zájemci o umění ikonopisectví, byla připravena tato putovní výstava. Obsahuje díla ikonopisců tvořících v Čechách a na Moravě. Každý návštěvník může nejenom shlédnout vystavené ikony, ale může je po dohodě s autory i získat anebo si je objednat (v katalogu k výstavě ikon jsou odkazy).
    Ikony jsou podle duchovních otců a učitelů oknem do Nebe. Když se člověk dívá na zobrazení ikony, je veden díky obrácené perspektivě, charakteristické pro ikonopisectví, do duchovní hloubky zobrazovaného. Právě psaná ikona ikonopisce, který se při své tvorbě modlí, dokáže jedinečným způsobem přiblížit věřícímu nebeské výšiny. Ručně psaná ikona není pouze uměleckým dílem, ale je prostředníkem spojujícím Nebe se zemí, věčnost a pomíjivost, hmotu a ducha.
    Věřím, že výstava přiblíží věřícím duchovní význam ikony a všem jejím návštěvníkům umožní vstoupit do světa ikonopisu a osobně se seznámit s díly současných ikonopisců.

Pravoslavná ikona

    Člověk je v pravoslavné teologii chápán jako obraz Boží. Není tedy pouhým produktem přírodního vývoje, jak tvrdí evoluční teorie. Naopak, je stvořen dokonalým Bohem, aby byl podle biblických slov Jeho obrazem měl Jeho podobu. Člověk má svůj předobraz ve svrchovaně dokonalém a bezhříšném Bohu. Bůh – Pán Ježíš Kristus se zjevil v těle a přebýval s lidmi. Vtěleného Boha tedy můžeme ikonograficky zobrazovat, neboť byl viditelný lidským očím. Úkolem pro každého člověka je stát se Boží Blahodatí podobným Kristu /pozn. blahodať – překlad staroslověnského slova „благодать“ a řeckého „cháris“ do češtiny označuje nestvořenou Boží energii – táborské světlo, jímž zazářil Pán Ježíš Kristus před svými učedníky při Svém proměnění se na sv. hoře Tábor. Člověk podle pravoslavné teologie nemůže do konce poznat Boží podstatu, může do ní však stále hlouběji pronikat  a sjednotit se s Ním prostřednictvím Božích nestvořených energií. Někdy je toto slovo „благодать“-„cháris“ překládáno jako milost, což je poněkud nepřesné, neboť slovo „milost“ je zvykem vnímat v jiném významu/. Láskou k Bohu, vnitřní modlitbou a svátostným životem v církvi Boží se podle pravoslavné teologie člověk vzdaluje hříchu a je pronikán nestvořenými Božími energiemi, stává se přítelem Božím, spočívá na něm Boží blahodať. Ikona proto zachycuje vzezření člověka proniknutého touto blahodatí, „ohněm zbožštění“. Zachycuje, jak se tato nadzemská zář a vnitřní duchovní stav odráží v jeho vzhledu.
Shodou okolností vernisáž této putovní výstavy v Táboře proběhla zrovna v den svátku velkého pravoslavného světce, svatého ctihodného Serafíma Sárovského (1759-1833). I v jeho poučeních se odráží výše uvedené směřování života každého člověka ke zbožštění: „Radosti moje“, říkával všem, s kým se potkal, „Kristus vstal z mrtvých!...Skutečným cílem křesťanského života je dobývání a získávání Ducha svatého a uchování pokoje v duši.“
Samotné slovo „ikona“ je řeckého původu („eikon“) a označuje „obraz“, „portrét“. V době formování křesťanského umění v Byzanci byly tímto slovem označovány všeobecně všechny obrazy Spasitele, Boží Matky, svatého, anděla nebo události z dějin spásy lidského rodu.Dnes se slovo „ikona“ používá přednostně pro modlitební ikonu, psanou barvami, vyřezávanou, rytou, mozaikovou apod. Právě v tomto smyslu se používá v archeologii a dějinách umění.
Ikony jsou Písmem svatým v obrazech (ikony se nemalují, ale píší). Slovo „psát“ naznačuje, že ikona je zdrojem informace. Je obrazovou paralelou k Evangeliu. Ikona má svůj jazyk teologický i výtvarný. Ikona je teologií vyjádřenou prostřednictvím barev. Vztahují se na ni pravoslavné církevní kánony a tudíž má také velkou vypovídací hodnotu ohledně pravoslavné křesťanské věrouky a duchovnosti. Je především sakrálním předmětem. K této její základní funkci pak přistupují úloha naučná a estetická.
    Ikona nemá jen poznávací a výchovnou funkci, je také bohoslužebným předmětem. Pravoslavní křesťané věří, že na každou ikonu vytvořenou zbožným ikonopiscem, v pravoslavné církevní Tradici a podle ikonopisného kánonu sestupuje Boží blahodať, stejně tak, jako přebývá i v tom, kdo je na ikoně zobrazen. Proto každý, kdo se před ikonou modlí, opravdu hledí na samotného Krista, přesvatou Bohorodici či svatého a je této blahodati účasten. Modlitbou před ikonou se uskutečňuje rozhovor mezi Bohem a člověkem, člověk kontempluje Boží dílo spásy. Blahodať vycházející z ikon se zintenzivňuje s jejich „promodleností“ vroucími modlitbami celých generací pravoslavných křesťanů.
Některé ikony jsou zázračné (dochází po modlitbě před nimi k uzdravení nebo se věřícímu dostává pomoci či moudrosti při řešení složitých duchovních i životních otázek), z některých zázračných ikon se spouští svaté myro (vonný olej).

Dějiny ikonopisectví sahají až k době apoštolské. První křesťanský obraz, který vytvořila lidská ruka, byla podle církevní tradice ikona Panny Marie s Dítětem Kristem. Napsal ji svatý evangelista Lukáš. Byla to ikona známá později jako typ Odigitrie, tedy „Ukazatelka Cesty“, neboť Bohorodice rukou ukazuje na Krista, který o sobě řekl: „Já jsem cesta a pravda i život; žádný nepřichází k Otci než skrze Mne“ (Jan 14,6).
   Vůbec první ikonou však byl rukou nevytvořený obraz Pána Ježíše Krista. Byl to zázračný otisk Jeho tváře v šátku, který poslal nemocnému  maloasijskému králi Abgarovi. Ten obraz vroucně uctil a nato byl vyléčen z těžké nemoci.
    Dalším rukou nevytvořeným obrazem Krista je Jeho pohřební plátno, známé dnes pod názvem Turínské, do něhož se při Kristově Vzkříšení zázračně vtiskla Jeho podoba.
    Z těchto památek křesťané znali podobu Ježíše Krista a psali Jeho ikony. Tam, kde tyto památky nebyly dostupné, byl zpočátku Ježíš Kristus zpodobován v oděvu rétora, tedy tunice, jako bezvousý mladík. Postupem času se však jeho obraz odpovídající skutečnosti rozšířil po celém křesťanském světě, takže se s ním již dlouhou dobu v křesťanském umění setkáváme jako s obecně přijatým a ustáleným vzorem.  
Ikonopisec na desce obraz sám nevytváří,ale jakoby jej odkrývá. Obraz je již vlastně hotov, jen jej odhalit. Již před napsáním ikony její předobraz – sám Pán Ježíš Kristus, Matka Boží, událost z Evangelia nebo církevní Tradice, světec či anděl – v duchovním světě, v Království Božím existuje. Ikonopisec je modlitebník, který zří duchovní svět a kontemplované sděluje navenek, v ikoně…na nás pak je, abychom se snažili přistoupit k ní s čistým srdcem a pokusili se v ní číst jako ve sv. Evangeliu, abychom se plně otevřeli Boží blahodati z ní vycházející…nastoupili cestu k proměnění svého života, ke „zbožštění“ a stali jsme se i my nositeli táborského světla sv. hory Tábor …


…a pokud se chcete ještě více dozvědět o ikonách, pocítit klid a uvidět světlo, který z nich vyzařuje, podívat se skrze ně do Nebe (ikony jsou „oknem do Nebe“) a obdržet odpovědi na otázky, které vás možná v souvislosti s ikonopisectvím napadnou (mimo jiné i např. na otázku, proč uctívání ikon -„proskinéo“ /Gen 23,7; Gen 33,3/ není modloslužbou a co to byla ikonoborecká krize a kdo a jakým způsobem vystoupil na obranu ikon, aj.), přijměte pozvání ke shlédnutí této putovní výstavy, která bude v Galerii Bastion otevřena po celý srpen a na které jsou představeny práce ikonopisců: monacha Paisije, monašek Kateřiny a Feličitas z ikonopisné dílny při pravoslavném monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově u Litovle, mátušky Jany Baudišové, mátušky Jany Dorky Drdové, Ludmily Juzové (Julity), Anny Ivety Kadlecové, Sylvy Novotné, Eleonory Lenky Vlkové, Cvetomiry Cvetkové.

/text je převzat se svolením vydavatelů - částečně krácen, upraven a doplněn - z katalogu výstavy ikon „IKONA – TEOLOGIE V OBRAZE“, který je možno na výstavě zakoupit.
Při přepisu či zveřejnění části nebo celého výše uvedeného textu, je nutno uvést odkaz na prvotní zdroj/